Čínský jazyk
Úvod
Čínský
jazyk je jazykem čínského národa (Chan-cu),
úředním jazykem ČLR a na Tchaj-wanu a jedním z úředních jazyků Singapuru. Je též
jedním ze šesti úředních jazyků OSN. Počet mluvčích je približně 1,2 miliardy[1].
Současný
„spisovný“, lépe řečeno národní společný jazyk, se nazývá v ČLR pchu-tchung-chua (obecný jazyk)a na Tchaj-wanu
kuo-jü (státní/národní jazyk).
Genealogická a typologická klasifikace(谱系分类和类型分类)
Z hlediska
genealogické (genetické) klasifikace patří čínština podle názoru většiny
jazykovědců do sinotibetské jazykové
rodiny (viz obr. 1).
Obr. 1 Sinotibetské jazyky
Z hlediska
typologické klasifikace podle E. Sapira je čínský jazyk podle gramatické
techniky jazykem izolujícím (词根语), podle způsobu syntetizace jazykem analytickým (分析语). Ve Skaličkově systému je čínština řazena mezi
jazyky polysyntetické (多式综合语).
Lexika, morfologie a syntax(词汇、形态和句法)
V slovní
zásobě je mnoho jednoslabičných slov. Ve většině víceslabičných slov je
slabika nejmenší významovou jednotkou – morfémem
(morfém = 语素). Cizí slova přebírala
čínština v malé míře od okolních národů, dále z indických jazyků
(buddhistické termíny) a v moderní době z evropských jazyků,
v současnosti hlavně z angličtiny. Cizí slova tvoří pouze malé procento
slovní zásoby. Čínština dává přednost tvoření kalků[2]
před přímím přebíráním slov.
Kromě
slovních druhů běžných v evropských jazycích existuje v čínštine
ještě tzv. numerativ (量词),
ktorý se klade mezi číslovku a substantivum. Slova se neohýbají (不变格, 不变位) a substantiva ani zájmena nemají kategorii rodu.
Základní slovosled je SVO (subjekt-verbum-objekt). Důležitou roli mají koncové
větné částice (ma, pa, ne, a atd.)
Vývojová období čínštiny
Podle profesora Wang Liho:
- archaická (starověká) čínština – šang-ku chan-jü (polovina 2. tisíciletí před n. l. až 3.-4. století n. l.)
- stará (středověká) čínština – čung-ku chan-jü (4. století až 12.-13. století)
- nová (novověká) čínština – ťin-taj chan-jü (12. – 19. století)
- současná čínština – sien-taj chan-jü (od Květnového hnutí 1919 dodnes)
Čínské dialekty
Severní dialekty (přes
70 % Chanů):
· severní dialekty v užším slova smyslu
(pej-fang fang-jen, pej-fang kuan-chua)
severozápadní dialekty (si-pej fang-jen,
si-pej kuan-chua)
· jihozápadní dialekty (si-nan fang-jen, si-nan kuan-chua)
· dialekty na dolním toku řeky Čchang-ťiang
(sia-ťiang kuan-chua)
Jižní dialekty:
· dialekty Wu
· dialekty Siang
· dialekty Kan
· dialekty Kche-ťia (Hakka)
· dialekty Jüe
· dialekty Min: Min-pej, Min-nan
Největší
rozdíly mezi dialekty jsou ve fonetice, menší už v lexice a relativně
nejméně sa liší gramaticky.
Písmo
Čínské
znakové písmo patří k ideografickému
typu, protože čínské znaky označují významové jednotky jazyka (tj. „myšlenky“ –
ideje – a ne zvuky). Tyto významové jednotky jsou buď slova (logos) nebo
morfémy a navíc každá z nich je slabikou (sylaba), proto můžeme toto
ideografické písmo přesněji označit jako sylabologo-morfemografické.
Grafické styly (dukty):
- nápisy na věštebných destičkách (ťia-ku-wen), 14.-11. století před n. l.
- nápisy na bronzech (ťin-wen), konec Šangů až období Západních Čou
- velké pečetní písmo (ta-čuan)
- malé pečetní písmo (siao-čuan)
- úřednické písmo (li-šu)
- vzorové písmo (kchaj-šu), od konce dynastie Chan dodnes
- běžné písmo (sing-šu)
- kurzívní písmo (cchao-šu)
6 kategorií znaků podle Sü Šenova slovníku Šuo-wen ťie-c’ (Výklad jednoduchých a rozbor zložených znaků):
- zobrazující (siang-sing c’): 日,月,馬,山,木
- ukazující (č’-š’ c’): 上,下,一,二,三
- naznačující (chuej-i c’): 好,休
- vypůjčené (ťia-ťie c’): 足
- ideofonografické (sing-šeng c’): 清,請,情,晴
- transfigurované (čuan-ču c’): 老 - 考
Většina
znaků patří mezi ideofonografické. Tyto znaky lze rozdělit na dvě části: radikál (部首, významová část) a fonetikum (fonetická část). V tradičních slovnících
jsou znaky řazeny podle radikálů uspořádaných podle počtu tahů (笔画).
V roce 1954 vznikl Čínský výbor
pro reformu písma. Jeho úkolem bylo zjednodušení znaků. První soubor zjednodušených znaků byl vydán postupně v letech
1956-1959. V roce 1964 byl pak uveřejněn celkový seznam zjednodušených
znaků. Návrh druhého souboru zjednodušených
znaků uveřejněný v roce 1977 se setkal s kritikou, proto byl
stažen.
První systematické přepisy čínštiny
do latinky vytvářeli evropští misionáři na počátku 17. století. Od konce 19.
století začeli také Číňané vytvářet fonetická písma pro svůj jazyk. V roce
1913 vznikla tzv. transkripční abeceda ču-jin c’-mu, která graficky
vycházela z čínských znaků. V roce 1926 vznikla kuo-jü luo-ma-c’
(romanizační abeceda pro národní jazyk), která byla založena na latince. Čínští
a sovětští vědci v roce 1931 vypracovali latinskou abecedu la-ting-chua sin wen-c’
(nové latinizované písmo).
V roce 1958 byl v ČLR schválen chan-jü
pchin-jin fang-an (Hanyu Pinyin Fang’an, Návrh hláskového písma
čínského jazyka; zkráceně chan-jü
pchin-jin nebo prostě pchin-jin).
Roku 1982 byl pchin-jin uznán jako
mezinárodný standard pro přepis spisovné čínštiny (pchu-tchung-chua) v jazycích užívajících latinku (ISO 7098).
Některé jazykovědné termíny
aglutinační/aglutinující jazyk 黏着语(亦 为“粘着语”)
analytický jazyk 分析语
austroasijské
jazyky 南亚语系
austronézské
jazyky 南岛语系
barmské
jazyky 缅语支
bodo-garoské
(barské) jazyky 巴语支
flektivní/flexivní jazyk 屈折语
genealogická klasifikace jazyků 语言的谱 系分类
izolační (izolující) jazyk 词根语
jazyková podskupina 语群
jazyková rodina 语系
jazyková skupina 语支
jazyková větev 语族
karenské
jazyky 克伦语
polysyntetický jazyk 多式综合语
syntetický jazyk 综合语
thajské
jazyky台语系(侗台语系,壮侗 语系,相当于大陆所称的“壮侗语 族”čuangsko-tungské jazyky)
typologická klasifikace jazyků 语言的类 型分类
Použitá literatura
KRUPA, Viktor –
GENZOR, Jozef: Jazyky sveta
v priestore a čase. Bratislava : VEDA, 1996. 356 s. ISBN
80-224-0459-4. Čínsky jazyk, s. 206-212.
KRUPA, Viktor –
GENZOR, Jozef: Písma sveta.
Bratislava : Obzor, 1989. 360 s. ISBN 80-215-0011-5. Čínske písmo, s. 280-292.
The
New Encyclopaedia Britannica. 15th ed. Chicago : Encyclopaedia Britannica, 2003. Languages of the World
– Sino-Tibetan Languages, Macropaedia, vol. 22, pp.704-713.
TŘÍSKOVÁ, Hana [edit.]: Transkripce čínštiny : Sborník statí.
Praha : Česko-čínská společnost, 1999. xvi, 104 s. ISBN 80-902515-2-8.
VOCHALA, Jaromír – HRDLIČKOVÁ, Věna: Úvod do studia sinologie : Část filologická.
1.vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1985. 265 s.
没有评论:
发表评论